středa 12. dubna 2017

Sama...

Přijde mi, že většina lidí odchází... 

Jako bychom se navzájem odcizovali. Už to není, co to bývalo... Za upřímným úsměvem se skrývá faleš a ze známých tváří cizí obličeje...
Někdy si říkám, že ty lidi skoro nepoznávám, a přitom je znám takovou dobu... Nevím, proč mají potřebu mi lhát, proč mi musí neustále ubližovat, ale dochází mi, že je to možná proto, že jsme úplně odlišné osobnosti...

Jak se to stalo? 
Jak se z tak blízkých lidí mohli stát naprostí cizinci?

'Kdo ví'...říkají...

Ale, kdo to opravdu může vědět? 

Možná je to tím, že jsem příliš brzo odhalila své pravé já. Nebyli na to připravení, a tak se vzdálili.Vím, že jinde můžu začít od znova, ale copak mi to umožní?

Buch...

Buch, buch...

Jediná odpověď...

Chci na ně zakřičet, aby se vrátili, ale nejde to. Možná to nechci, možná potřebuji začít opravdu jinde a zapomenout, jelikož to všechno před tím, to jsem nebyla . Nejsem tak veselá, pozitivní, usměvavá... To si oni myslí... Já jsem...

Jiná...

Lepší definici nemám...

Někdy se mi nechce odejít, toužím zůstat, ale pak poznám realitu a chci utíkat. Daleko. Nejlépe tam, kde budu moci ukázat JI.

Říkejme jí tak. Říkejme tak mé osobnosti, která se choulí v koutě a je překrytá tou pracně vybudovanou maskou.

Mám kolem sebe spousty dobrých přátel, rodinu, vzhlížejících... Ale přesto všechno jsem SAMA... nebo si tak aspoň připadám...










Žádné komentáře:

Okomentovat