úterý 21. března 2017

Čas

Říká se, že čas zahojí všechny rány. Smrt, lásku, zklamání...
Dalo by se říct, že je to dokonalý lék na všechno. Díky němu zvládneme překonat ztrátu někoho blízkého, protože když ubíhají dny, měsíce, roky, tak si postupně začínáme zvykat na život bez něj. Je to jako po operaci slepého střeva, kdy Vám zůstane jen jizvička nad tříslem. Nezmizí, ale vybledne, a vy na ní postupem času zapomenete.
Čas za sebou ale nechává vzpomínky, které nezmizí, a proto je vzpomínání tolik bolestivá záležitost. Já když se vrátím k něčemu smutnému, vždycky stisknu víčka těsně k sobě a snažím se myslí uklidnit tu bolest uprostřed hrudi. Po pár minutách ta fyzická bolest skončí, ale ta je oproti té psychické skoro neškodná.
Stejně jako u smrti, čas zahladí stopy i po lásce. Nejlépe, pokud ji nahradí nějaká jiná, jako když nalepíte náplast na čerstvě prasknutý puchýř. První dny se to nedá vydržet. Po měsíci se už snažíte postavit na vlastní nohy, i když to není vůbec snadné, a pak uplyne rok, a vy se s tím smiřujete. Začnete přijímat pozvání na rande od jiných kluků/holek, staré fotky strčíte do krabice pod postel a koupíte si nový prací prášek, abyste smyli charakteristickou vůni toho druhého.
Časem lidi zvládnou i odpouštět. Jednoduše se pokusí zapomenout a udělat tlustou čáru, jak se říká.
Škoda že na tenhle čas neexistují nějaké stopky, které si běžně koupíte v obchodě nebo na ně kliknete v mobilu. Mohli byste trápení urychlit či vrátit vše na začátek a začít od znova... Ale to jsou jen plané řeči, které stejně nic nezmůžou.
Já sama mám tu nevýhodu, že nezapomínám. Pamatuji si vše špatné, víc než to dobré, a proto to většinou tolik bolí. Ale od toho máme slzy, abychom skrze ně vyplakali úzkost, která nás tolik sužuje. Každá slza, která nám steče po tváři, nás aspoň na moment zaměstná. Vybrečíme se, unavíme a pak usneme.
O tom to je. Všechno v našem životě je jakýsi cyklus událostí a čas nám pomáhá ty opakující se věci zvládat...



Žádné komentáře:

Okomentovat