pátek 25. listopadu 2016

Posedlost

Nikdy by mě nenapadlo, že budu posedlá něčím, co se mi pomalu, ale jistě, ztrácí před očima. Mučím tím sama sebe, ale zastavit to, to je jako kdyby jste jeli na plný plyn uprostřed dálnice a z ničeho nic se rozhodli prudce zabrzdit...

Nejhorší na tom je, že já jsem si to nevybrala. Nechtěla jsem se k tomu vrátit, ale znovu mě to stáhlo. Znovu ty řeči o ''Dokonalosti''. Znovu ty hloupý komentáře... 
Mohla jsem přestat, jednoduše se na to vykašlat, ale nezvládla jsem to... Nezvládla jsem se k tomu postavit čelem a říct STOP... Tolik mě to zevnitř ničí... Ta prázdnota, to věčné stání před sebou samým... 
Říkali, to bude dobré...Říkali, že to zvládnu... Tak proč jsem zase tam, kde předtím? Proč se nemůžu jednoduše smířit s tím, co mám? Zatnout zuby, nechat stéct pár slz a jít. Jít od toho, co mě nutí si nevěřit... 
Chci být silná, ale okolí mi ukázalo, že bych měla pokračovat...

Žádné komentáře:

Okomentovat