úterý 31. května 2016

Nedokonalá

Ahoj,
  
   tohle je spíše pro holky, ale i kluci se v tom mohou popřípadě najít...

Víte, tenhle článek je hlavně o tom, abych si já sama uvědomila, co si vlastně o sobě myslím. Předem říkám, že to nejsou pozitivní myšlenky.


Celý život se proklínám za své nedokonalosti. Především tedy za svou postavu. Nikdy jsem si sama sobě do očí neřekla, že jsem hubená. Že už můžu přestat s těmi svými dietami a konečně vyslovit ty dvě jednoduchá slůvka: Jsi akorát... Ne, i když mi ostatní říkají, že se nemám za co stydět, že jsem hezká a štíhla, tak já to prostě nevidím. Nevidím se hezkou a v žádném případě hubenou. Podle mě mám velký zadek a ne jednou jsem byla popichovaná za to, že mám velká prsa. Mé břicho mi nevadí, ale připadám si pak trošku, jako kuželka. Prostě nedokonalá...

Kromě své postavy, díky které se stydím nosit leginy nebo obepnutá trička, abych pak neupozorňovala na svou hruď a zadek, se sobě nelíbím ani vzhledem. Mám špičatý nos, srdcovitý obličej a místo čtrnácti si připadám na deset(hlavně kvůli svému malému vzrůstu).

Vždycky jsem chtěla patřit mezi holky, které na tělocvik nosí leginy a tílka a nestydí se za své hubené postavy. To já, kdybych si vzala tílko a leginy, tak za prvé nepatřím mezi ty exhibicionisty, co se kliďánko odhalí, a za druhé bych se prostě cítila nepříjemně. Neustále bych se rozhlížela, jestli se někdo nesměje mému pozadí, nebo si narovnávala výstřih pořád nahoru.

Skoro brečím, když si se třídou prohlížíme fotky ze škol v přírodě nebo z výletů. Vždycky mě zachytí v blbé póze, a já se pak mohu jen stydět. A to třeba ani tak ve skutečnosti nevypadám. Vím, že se říká, že foťák přibírá, ale někdy mi přijde, že mi to ti učitelé nebo ten, kdo zrovna fotí, dělá naschvál.

Holky ale i kluci se mě občas zeptají, jestli používám make-up, řasenku nebo, co všechno se na obličej dá patlat. Nikdy jsem ani jedno na sobě neměla a moc se do toho nehrnu. Uhry nemám, což je snad jediná hezká věc, za kterou mohu být vděčná. No, možná ještě za oči, ale to je tak vše. 

Nevím, jestli se to někdy někomu děje, ale já to mám poslední dobou často. Stačí jen hloupý vtip, který ani není myšlen vážně, na mou osobu(konkrétně postavu), a já hned ztratím všechny pozitivní myšlenky, které jsem k sobě měla. Jednou si na moment myslím, že mi to snad i sluší, ale pak kvůli jedné poznámce se mě to natolik dotkne, že mám chuť si všechny přebytečné tuky odřezat. Nejhorší je, že když já se najím, tak ne aby mi to šlo do břicha, ono mi to všechno leze do stehen a zadku, čili se dostáváme k tomu, že vypadám, jak miniaturní kuželka.

Hodně lidí si do očí dokáže říci, že se sami sobě líbí, ale pane bože, jak to dokážou? Jo, vlastně už vím. Oni mají důvod k tomu to říct. To já nemám. Já byla, jsem a budu navždy nevýrazná, malá, buclatá holka, s kterou možná je většinou sranda, protože ráda baví lidi okolo sebe, ale nikdy si s ní nepromluvíte o šminkách, nebo tak. Nikdy si vedle mě nebudete myslet, že jste ošklivější, protože, to já budu ta vzadu. Ne, povahou, ale vzhledem.

A dostáváme se k dalšímu mému problému. Vždycky jsem měla hezké a štíhlé, a hlavně vysoké kamarádky, které už o klucích věděly své. Já se do toho tedy nehrnu, ale to jiná věc. Jo, pár kluků už mi řeklo, že se jim líbím, ale nikdy mě to nepřesvědčilo o opaku. Možná mám v tomhle malé sebevědomí, anebo je to jednoduše pravda. To, že jsem vždy záviděla kamarádkám krásné dlouhé nohy, to ve mně zůstane nadosmrti. Ne, že bych měla nohy krátké vůči tělu, protože to nemám, i když jsem prcek, ale nikdy nebudu mít tu odvahu, vzít si mini kraťásky. 

Doufám, že jsem se Vám teď nezhnusila, protože to by mě mrzelo. Když totiž píšu, připadám si krásná. Ne, vzhledem(to vůbec, proboha:D) ale vnitřně. přijde mi, že když můžu psát příběh, tak každé slovo, je takové mé malé povzbuzení, že je důvod, proč tu být. Nechci se zabít, to v plánu nemám:D, ale chci si dokázat, že nezáleží jen na tom, jestli jsem rozená modelka, nebo šedá myš. Třeba ty, co to teď čteš nade mnou ohrnuješ nos a divíš se, že někdo takový vlastně existuje. Že existuje člověk, který má nespočet kamarádů a při tom na něm není nic moc krásného. Není pěkný, není hubený a dokonce ani zajímavý... je jen přátelský, společenský a dokáže lidi přesvědčit o tom, že možná nevypadá, jako Paris Hilton či Angelina Jolie, ale je sám sebou. Nestydím se za svou povahu, stydím se jen za svůj zevnějšek. Jen za něj...

...ale za své myšlenky, bujnou fantazii, představivost a sny, za to se nikdy stydět nebudu...




1 komentář:

  1. Taky se tak cítím a to, že mi jeden spolužák přímo řekl, že mám "velkou prdel" tomu moc nepomohlo... Jsi skvělá :D na tvůj blog jsem narazila až teď, tak se nediv, že píšu pod tak starý příspěvek...

    OdpovědětVymazat